Ziju-inlajny.cz Finline 2016
Část první: Cesta za Polární kruh
Hlavně   trefit   správnou   zastávku,   všechny   tady   znějí   stejně   –   to   mi   běželo   hlavou,   když   se   autobus,   do   kterého   jsem   nastoupil asi   před   dvaceti   minutami   v   Espoo,   prodíral   ulicemi   Helsinek.   Ale   co,   času   mám   stejně   dost,   minimálně   hodinu   mám rezervu,   tak   se   vrátím,   uklidňoval   jsem   se.   Nakonec   to   nebylo   třeba.   Abych   nějak   zabil   čas,   který   jsem   si   nechával   pro všechny   případy,   sedl   jsem   si   na   zahrádku   jedné   z   restaurací   nedaleko   olympijského   stadionu   v   Helsinkách.   Servírka   přišla za   pár   minut,   podívala   se   na   mne,   na   mou   krosnu   a   vedle   ní   položené   brusle:   „Kam   jedete?“   zněl   její   trochu   překvapený dotaz.   „Do   Laponska.   Budeme   tam   jezdit   týden   na   bruslích.“,   zněla   má   odpověď,   která   slečnu   překvapila   ještě   více.   „Fakt? A   to   jako   s   nějakou   cestovkou?“    Vyzvídala   dál.   „Ne,   s   jednou   partou   z   Helsinek.“   Odpovídá m,   aniž   bych   popravdě   znal   moc podrobností. „Tak co si dáte?“ vysvobodila mne otázkou, na kterou jsem znal odpověď: „Jednu kolu.“ Kouknul   jsem   se   na   hodinky,   za   asi   40   minut   jsem   měl   být   u   sochy   Paava    Nurmiho,   finského   běžce.   Socha   stojí   nečekaně před   olympijským   stadionem,   který   je   asi   blok   od   restaurace,   kde   jsem   seděl.   Do   Laponska   na   brusle…   Taky   tomu   sám   moc nevěřím.   Na   tuhle   partu   jsem   narazil   náhodou.   Občas   z   nudy   prohledávám   internet   a   zjišťuju,   kde   se   dá   v   zahraničí   bruslit. Výsledek   si   uložím   do   paměti   a   někdy,   aniž   bych   to   čekal,   se   k   němu   vrátím. Takhle   mne   jednou   hledání   na   Googlu   dovedlo na   stránky   o   partě,   která   jezdí   Finskem   na   bruslích   každé   léto   už   25   let.   Každý   rok   jinou   trasu   a   rádi   mezi   sebe   vezmou každého,   kdo   chce   jet   s   nimi.   Před   skoro   třemi   lety   jsem   si   řekl,   že   to   jednou   musím   taky   zkusit.   Loňský   podzim   mne   takhle napadlo,   co   je   nového   u   těch   chlapců   z   Helsinek   a   kudy   pojedou   asi   v   létě.   Po   chvilce   jsem   našel   jejich   stránky   a   na   nich plán   pro   léto   2016   –   pojedou   Laponskem!   Tady   nebylo   o   čem   přemýšlet,   napsal   jsem   na   kontaktní   e-mail   a   přišla   mi přátelská   odpověď   od   muže   jménem   Bosse.   Jsou   prý   rádi,   že   chci   jet   s   nimi,   píší   si   mne   na   seznam   účastníků   a   bližší informace   dostanu   prý   brzy   mailem.   Po   několika   týdnech   informace   skutečně   přišly   a   s   nimi   výzva   k   zaplacení   asi   250   EUR na   společné   výdaje   –   autobus,   reflexní   tričko   společného   designu,   malé   občerstvení   po   cestě   atp.   Ztratil   jsem   už   v   životě   víc, okolnosti   působily   celkově   důvěryhodně   a   Finsko   je   v   EU,   takže   se   peněz   třeba   nějak   domohu   zpět,   pomyslel   jsem   si.   Peníze jsem   tedy   z   kraje   roku   2016   poslal   a   po   několika   dnech   se   mi   Bosse   ozval   s   potvrzením,   že   platba   došla.   V   březnu   jsem   si koupil   letenku   do   Helsinek   a   začal   se   věnovat   nabírání   alespoň   nějaké   kondice,   což   se   mi   s   větším   nebo   menším   úspěchem dařilo.   Úspěšnější   jsem   byl   s   dokupováním   vybavení,   byl   jsem   připraven   na   výměnu   v   podstatě   čehokoliv   a   to   v   průběhu onoho   týdne   třeba   i   dvakrát.   Pomyslel   jsem   si,   že   jsem   asi   magor,   ale   protože   jsem   už   v   Laponsku   byl,   bylo   mi   jasné,   že obchod   se   sportovním   vybavením,   kde   by   měli   třeba   náhradní   šrouby,   nebo   přezku,   je   tady   holou   utopií    ( jak   jsem   navíc později   zjistil,   by l   jsem   vybaven   asi   jako   všichni   ostatní).    Někdy   v   květnu   došly   finální   propozice.   Do   Helsinek   jsem   odletěl s    jednodenním    předstihem    a    tak    jsem     se    8.7.2016    odpoledne    ocitl    na    zahr ádce    jedné    restaurace    nedaleko    zdejšího olympijského   stadionu…   a   bylo   na   čase   se   zvednout   a   vyrazit.   Prošel   jsem   parkoviště,   kde   stálo   asi   10   autobusů.   Který   bude asi   ten   správn ý?   Pomyslel   jsem   si.   Socha   Paava   Nurmiho   st ála   hned   vedle   kiosku.   U   kiosku   stáli   dva   muži,   jeden   z   nich usrkával   kávu,   a   jedna   žena,   všichni   středních   let .   K dyž   jsem   přecházel   ulici,   koukali   na   mne,   jak   na   zjevení.   Byli   ten   den   asi dvacátí.   Moje   krosna   s   holemi   na   nordic   blading   připevněnými   z   boku   a   brusle   s   kolečky   velikosti   110   poutaly,   nevím   proč, docela   pozornost.   Popošel   jsem   o   dvacet   metrů   k   soše,   položil   vedle   ní   krosnu   a   brusle   tak,   aby   byly   vidět   a   začal   se rozhlížet   kolem.   Skupinka   od   kiosku   se   dala   do   pohybu,   jeden   z   mužů   se   zeptal:   „Jed eš   na   Finline?“   „Ano“,   odpovídám.   jsem Ari, řidič. “ „Já jsem Ilpo.“ „Kaisa, ahoj.“  Tak to bychom měli, našel jsem svou skupinu.
Vzpomínám   si   na   vtip,   který   byl   populární   v   době,   kdy   jsem   byl   na   základní   škole: Jeptiška   jede   autobusem   a   přistoupí   k   ní   mladý   skinhead   a   dělá   jí   neslušné   návrhy   tak dlouho,    až    jeptiška    znechucená    vystoupí.    Toho    si    všimne    řidič    autobusu,    zavolá    si mladíka   a   říká:   “Hele   mladej,   něco   ti   poradím,   ta   jeptiška   se   chodí   každý   večer   v   šest modlit   támhle   k   tomu   rybníku      vedle   tý   velký   vrby.”   Řidič   ukáže   směrem   k   nedalekému rybníku,   mladík   poděkuje   a   odchází.   Večer   v   šest   dorazí   k   rybníku   a   už   z   dálky   vidí jeptišku   klečet   u   velké   vrby.   Přikrade   se   k   ní   potichu   zezadu,   skočí   před   ní   a   zakříčí:   “Ha, já   jsem   ten   skin”   a   jeptiška   odpoví   :   “Ha,   já   jsem   ten   řidič”.   Pokud   pojedete   na   Finline, Arimu tenhle vtip neříkejte.
Vedle   autobusu   zastavil   taxík   a   z   něho   vystoupil   za   všeobecného   veselí   chlapík   středního   věku.   Evidentně   byl   ten   den trochu   v   presu,   takže   působil   dojmem,   že   zatímco   tahá   zavazadla   z   auta,   tak   přemýšlí,   zda   má   zabaleno   všechno.    Mezitím    jsem   stihl   poznat   většinu   přítomných,   kromě Ariho,   Kaisy   a   Ilpa   tady   byli   ješt ě   Petri   K.,   Jouni   K.,   Panu,   Lee ,   Vidhuran   a Leonid.   Chlapík   z   taxíku   byl   taky   Jouni,   pro   odlišení   byl   nazýván   Jouni   M.   Většina   účastníků   nocovala   již   v   Laponsku, konkrétně   v   Rovaniemi.   Bylo   to   pohodlnější,   než   nocovat   v   autobuse,   takže   nás   bylo   pár   a   měli   jsme   zájezdový   autobus   jen pro   sebe.   Zabral   jsem   si   dvousedačku,   autobus   nastartoval   a   vyrazil.   Nebohý   Leonid,   který   ten   den   přiletěl   z   Izraele, telefonoval   jako   o   život   společně   s   Petrim   na   letiště,   protože   mu   ztratili   zavazadlo.   Brusle   měl   v   tom   příručním,   ale   jinak měl   jen   to,   v   čem   přijel   a   pár   osobních   věcí.   Oblečení,   chrániče,   to   vše   zůstalo   v   kufru,   který   byl   někde   mezi   Tel Avivem   a Helsinkami.   Leonid   se   tvářil   zkroušeně   a   každý   dělal,   co   mohl,   aby   situaci   vyřešil,   což   se   moc   nedařilo.   Nakonec   jsme společně   nějak   dali   dohromady   pár   postupů,   jak   Leonidovi   aspoň   nějak   pomoci   a   doufali   jsme,   že   se   zavazadlo   brzy   najde. Cesta   zvolna   ubíhala.   Zastavili   jsme   u   motorestu   a   dali   si   večeři.   Pak   jsme   jeli   dále.   Za   okny    už   bylo   šero,   když   se   ozval druhý   řidič,   který   jel   s   námi   a   kterého   jsme   nabrali   po   cestě   „Ari,   tak   uděláme   si    ten   piknik?“   Ari,   který   se   zatím   bavil   v zadní   části   autobusu ,    houkl   něco   souhlasného   a   po   chvíli   autobus   zastavil   na   parkovišti. Ari   rozdělal   kempovací   stoličku   a začal   připravovat   improvizovaný   gril.   Párek   z   něj   chutnal   docela   dobře   a   tak   jsme   vyrazili   dále.   Později   jsem   se   dozvěděl, že   šlo   o   test,   zda   lze   takto   jeden   den   vyřešit   oběd,   protože   po   cestě   nebyla   žádná   restaurace   nebo   pumpa.   Když   se    autobus rozjel, přehodil jsem přes sebe deku a po chvíli usnul. Vzbudil   jsem   se   ráno   před   osmou.   Autobus   řídil   Ari,   který   svého   kolegu   vysadil   někde   po   cestě.   Blížili   jsme   se   k Rovaniemi,   kde   jsme   se   v   hotelu   setkali   s   větší   částí   skupiny.   Posnídali   jsme   a   vydali   jsme   se   k   nedalekému   obchodnímu domu,   kde   byla   vyhlášena   poslední   možnost   dokoupit   vybavení. Toho   okamžitě   využil   Leonid,   který   se   dovybavil,   přičemž musím   říci,   že   jsem   neviděl   člověka,   kterému   by   zakoupení   chráničů   na   brusle   a   pár   svršků   dělalo   takovou   radost   jako jemu v tu chvíli.
Nákup plyšové štiky vypadá lákávě, je však třeba si ho dobře rozmyslet. Foto: Jouni Mäkelä
Po   pár   neúspěšných   pokusech   sesbírat   skupinu   se   to   konečně   podařilo   a   tak   jsme   vyrazili   vstříc   norsko-finské   hranici.   Po cestě   se   slova   ujal   Bosse.   Zkušený   matador   odvykládal   ve   zkratce   pravidla,   kterými   se   budeme   řídit,   rozdal   reflexní   trička   a papírové   štítky,   které   jsme   si   měli   nalepit   na   helmu   a   napsat   na   ně   své   jméno.   Musím   říci,   že   to   byl   výborný   nápad,   který mne   vytáhl   z   nejednoho   problému,   kdy   jsem   neznal   jméno   někoho   ze   skupiny,   i   když   se   mi   tento      ( minimálně   jednou) představo val. Asi to znáte. Osazenstvo   autobusu   se   pak   bavilo   vyhlížením   prvního   soba   a   za   trpělivost   bylo   několikrát   odměněno. Ari   z   něj   měl   menší radost   -   jak   několikrát   poznamenal,   jsou   to   hloupá   zvířata,   u   nichž   nikdy   nevíte,   co   udělají.   Nadšení   v   busu   potom   občas mírnil   poznámkami   o   hejnech   komárů,   která   na   nás   v   Laponsku   čekají.   V   povznesené   náladě   jsme   přijeli   do   obce   nedaleko hranice,   kde   jsme   si   dali   oběd.   Cena   nenechala   nikoho   na   pochybách,   že   Finsko   není   levnou   zemí,   oběd   byl   každopádně výborný.   Zazněla   otázka,   co   to   jíme   a   zda   je   to   sob.   Nebyl,   bylo   to   nějaké   hovězí.   Obsese   stádním   zvířetem,   proti   němuž   je středoevropský   jelen   raketovým   vědcem,   sílila.   Za   nějakou   dobu   zazněl   povel,   abychom   byli   připraveni,   za   dvacet   minut vyrážíme.   To   jsem   nepřijal   zrovna   s   povděkem,   protože   jsem   zrovna   trávil   maso,   které   nebylo   ze   soba,   s    přílohou    a dezertem,   ale   hlas   lidu   je   hlas   boží.      Případné   pochybnosti   pak   okamžitě   rozptýlil Ari,   který    žertem    prohlásil,   že   když   nás dovezl až sem, tak teda budeme bruslit a běda jestli ne.
Foto: Jouni Mäkelä
Technické problémy nepostihly jenom mne. Foto: Jouni Mäkelä
Pohled   na   oblohu,   z   níž   nepřestávalo   mrholit,   jsem   vyhodnotil   jako   ideální   podmínky   pro   mokrá   kolečka   a   jal   jsem   se brusle   přezout.   U   třetího   šroubu   mi   praskl   klíč   v   rukojeti.   Stříbrná   lepící   páska   udělala   své,   výměnu   jsem   minimálně dokončil. To   už   se   autobus   blížil   k   Finsko-Norské   hranici. Tady   jsme   vystoupili   –   již   s   bruslemi   na   nohou   a   jali   se   okupovat značku   s   nápisem   „Norge“.   Společná   fotka   byla   vyhotovena   asi   20-krát   na   minimálně   dvanácti   různých   zařízeních   a   mohlo se   vyrazit.   První   metry   dávaly   tušit,   že   to   nebude   snadné.   Mokrá   kolečka   sice   držela,   ale   hrbolatý   povrch   nebyla   schopná odpružit,   neb   měla   jen   jednu   vrstvu.   V   kratších   sjezdech   to   šlo,   v   delších   mne   brněly   nohy,   že   jsem   na   nich   sotva   stál.   To bylo   trochu   nebezpečné,   vzhledem   k   tomu,   že   i   ve   Finsku   jsou   bruslaři   jen   chodci   a   musí   tudíž   jezdit   v   protisměru.   Pud sebezáchovy   zvítězil,   bylo   rozhodnuto.   I   když   se   mělo   jet   první   den   jenom   37   kilometrů,   o   pauze   jsem   skupině   vzkázal,   že musím   přezout.   Pauza   měla   trvat   deset   minut,   nebylo   tedy   na   co   čekat.   Limit   jsem   stihl   i   za   cenu   toho,   že   jsem   občas   dostal mezi   šroub   a   ložisko   pár   zrnek   jemného   písku,   kterého   je   v   severní   Skandinávii   plno   (proto   ty   borovice,   víme?)   a   taky   jsem si   nebyl   úplně   jist   utažením   některých   šroubů   –   zlomený   klíč   se   i   pod   nánosy   stříbrné   lepící   pásky   občas   protáčel.   Co   z toho   způsobilo   pisklavý   zvuk,   který   mne   provázel   po   zbytek   etapy,   nevím,   ale   tipuju   to   na   ty   nedotažené   šrouby   –   oficiálně jsem   to   vysvětloval   ale   první   možností   (kombinaci   obou   nevylučuju).   Každopádně   to   netrvalo   zase   tak   dlouho.   Cesta   se   po zbytek   etapy   nezměnila,   ale   dvouvrstvá   kolečka   MPC   s   vnitřním   uretanem   60a,   v   případě   vnějšího   uretanu   83A   zakoupená na   základě   poučení   z   cesty   Švýcarskem   solidně   tlumila   hrbolatý   povrch   a   to   tak,   že   jsem   byl   až   překvapen.   Bruslení   byla zase   zábava.   Na   usychajícím   povrchu   také   překvapivě   dobře   držela,    takže    hurá.   Párkrát   jsem   si   vyzkoušel   ve   sjezdu   i vláček (o vláčcích někdy jindy) a tak jsme v dobré náladě dorazili pomalu na hotel.   
Skupinové foto na norské hranici. Foto: Ari Bordi/Petri Koskinen
Bylo   třeba   se   přezout,   vynést   z   autobusu   věci,   které   jsme   potřebovali   na   noc,   a    taky    zaplatit   nocleh.   Do   hotelového   pokoje jsem   byl   přidělen   společně   s   Petrim   J.,   předsedou   spolku.   Petri   byl   tak   laskav,   že   mi   půjčil   klíč,   neb   měl   ty   samé   brusle jako   já.   Klíče   jsem   využil   k   očištění   šroubů   a   ložisek   a   následnému   utažení   šroubů.   S   výsledkem   jsem   byl   spokojen.   Při večeři   panovala   dobrá   nálada,   výšlap   na   nedalekou   horu   jsem   ovšem   odmítl,   šel   jsem   raději   spát.   V   nejlepším   se   má   prý přestat. Absence   při   závěrečné   turistické   akci   předchozího   dne   patrně   způsobila,   že   jsem   byl   na   snídani   první.   Z   nějakého   důvodu jsem   ale   nebyl   již   první   u   autobusu.   Řečeno   cyklistickou   terminologií   jsem   byl   někde   v   pelotonu.   Akorát   jsem   upínal poslední   přezku,   když   měla   má   skupina   vyrazit.   Zvolil   jsem   již   den   předtím   tzv.   pomalou   skupinu.   Tři   týdny   před odjezdem   do   Finska   jsem   se   na   brusle   nedostal,   takže   jsem   si   řekl,   že   začnu   raději   zvolna,   což   se   nakonec    projevilo   jako dobrá volba.    Mírný   déšť   pokračoval,   poučen   včerejškem   jsem   ovšem   ponechal   v   rámu   kolečka   dvouvrstvá,   která   sice   byla   do   sucha,   ale na   mokrém   povrchu   díky   měkkému   uretanu   držela   více   než   dobře.   Rychle   se   jet   rovněž   nedalo,   protože   povrch   zůstal nezměněn.   Déšť   pomalu   ustával,   na   zastávkách   čekal Ari   s   Kaisou,   oba   v   klobouku   s   moskytiérou,   připraveny   byly   banány, krekry   a   voda.   Oproti   předchozímu   dni   byla   cesta   poměrně   klidná,   byla   neděle   dopoledne,   auto   projelo   jednou   za   dvacet minut.   Etap a,   která   měřila   přes   80   kilometrů,   měla   jedno   zásadní   úskalí,   nebylo   moc   kde   se   najíst,   jelikož   nejbližší restaurace   byla   přes   50   kilometrů   daleko,   takže   dopoledne   bylo   dlouhé.   Deště   ubývalo,   sil   ale   rovněž.   Vzal   jsem   si   na pomoc   nordicbladingové   hole,   kte ré   do   té   doby   ležely   bezprizorní   v   autobuse.   To   sice   pomohlo,   restaurace   byla   ovšem vysvobozením.
Dobrá nálada panovala navzdory počasí. Foto: Leonid Kleiner
Po   obědě   probíhala   v   hloučcích   bojová   porada      téma   bylo   jasné:    kdo   pojede   dál   a   kdo   se   sveze   busem.   Tato   možnost tady   vždy   byla,   stačilo   dojet   na   stanoviště   a   etapu   se   třeba   svést   autobu sem   k   další   odpočívce   a   tam   se   opět   přidat   ke   své skupině.   Stejně   tak   se   dalo   vynechat   etapu   po   obědě,   etapu   s   prudkým   stoupáním,   et apu   s   prudkým   klesáním   (obojí   se vyskytuje   i   v   severním   Finsku) ,   prostě,   jak   kdo   chtěl.   Jako   nedostatek   jsem   vnímal   absenci   informací   o   povrchu,   člověk prostě   vycházel   z   toho,   co   bylo   a   jak   dlouho   to   ještě   může   trvat,   naopak   již   před   akcí   jsme   dostali   informaci   o   profilu, který   si   spousta   účastníků   nahrála   do   mobilu,   stejně   tak   byly   k   dispozici   dva   exempláře   vytištěné   v   autobuse.   Na   obědě jsem   využil   čas,   natáhl   se   na   dvě   židle   a   nohy   opřel   do   výšky   o   zeď.   Krev   nahromaděná   v   končetinách   začala   správně cirkulovat   a   tak   jsem   po   chvíli   seděl   před   autobusem   na   nazouval   brusle.   Počasí   se   umoudřilo,   povrch   už   byl   také   hladký, nebylo   co   řešit.   Zbytek   etapy   jsem   hodlal   zvládnout   po   svých.   Jediný   problém   bylo   stoupání   v   závěru   etapy   na   Pallas.   Při pohledu   na   zub   ve   výškovém   profilu,   který   signalizoval,   že   tady   se   překonává   víc   než   200   výškových   metrů,   jsem   sice zaváhal,   ale   nakonec   jsem   sdělil   skupině,   že   se   tam   dostanu,   i   kdyby   to   mělo   trvat,   jak   dlouho   chtělo.   Tma   člověka zastihnout   na   cestě   nemohla,   ledaže   by   cesta   na   vrchol   trvala   více   než   3   týdny,   což   jsem   vyloučil.   S   vypětím   posledních   sil jsem   se   na   kopec   vyškrábal.   Do   pokoje   jsem   byl   přidělen   s   Petrim   K.   Má   poslední   myšlenka   ten   den   směřovala   zase   k onomu kopci – tentokrát mne trápila otázka, jak se dostanu do l ů. To jsem ale hodlal řešit až ráno.  
Zlepšování krevního oběhu v končetinách před závěrečnou etapou. Foto: Petri Jarre
A že příprava měla svůj důvod. Foto: Petri Koskinen
Kam dále?
Finline 2016 video Finline 2016 video Panu´s World Panu´s World Finline Homepage Finline Homepage