©
Ziju-inlajny.cz
 2017
Foto: Leonid Kleiner
Část druhá: Krajinou jezer a sobů
Pondělí   ráno,   ano   doma   lidé   vstávali   do   práce,   ve   Finsku   taky,   ale   kolem   nás   jich   moc   nebylo,   na   vrcholu   Pallas   je hotel   a   muzeum   v   němž   se   nachází   rovněž   prodejna   suvenýrů.   Rovněž   ráno   není   tak   úplně   přesné,   jelikož   panoval polární   den   a   tak   vlastně   slunce   pořád   nezapadlo.   Bylo   prostě   kolem   deváté   dopoledne   v   pondělí.   Po   snídani   na kterou   se   trousili   jednotlivý   členové   týmu   (Francie   večer   prohrála   s   Portugalskem   finále   ME   a   jelikož   Francouzů   bylo v   naší   skupině   dost   –   rozhodně   více   než   Portugalců,   kteří   v   naší   skupině   nebyli   zastoupeni   vůbec   –   panovala   lehce smutná   nálada),   byla   naplánována   individuální   prohlídka   muzea,   tu   jsem   měl   za   sebou   v   průběhu   deseti   minut   a   po zbytek   času   jsem   zevloval   u   autobusu.   Již   při   balení   věcí   jsem   učinil   rozhodnutí,   že   dolů   na   bruslích   fakt   nepojedu   a tudíž   jsem   se   svezl   autobusem   pod   kopec   –   většina   skupiny   měla   stejný   názor.   Hrdinové,   kteří   se   rozhodli   to   na bruslích sjet, byli vítáni aplausem. 
Foto: Leonid Kleiner
Foto: Leonid Kleiner
Cesta   toho   rána   ubíhala   příjemně,   teda   počasí   bylo   fajn   a   profil   byl   taky   celkem   OK,   jenže   výstup   na   Pallas   z předchozího   dne   byl   cítit   a   tak   jsem   se   rozehříval   pomalu.   Po   asi   dvaceti   kilometrech   přišlo   občerstvení,   kiosek uprostřed    ničeho    nedaleko    řeky    přímo    vybízel    k    zastávce.    Jeden    z    účastníků    vytáhl    svůj    dron    a    začal    vše dokumentovat   z   výšky.   Já   zatím   popíjel   kafe.   Po   chvíli   jsme   se   dali   opět   do   pohybu.   Zanedlouho   měla   ale   idylka skončit   a   projevil   se   první   velký   nedostatek   vláčku.   Na   vláčky   už   jsem   si   tou   dobou   začínal   pomalu   zvykat   (řeč   o nich   byla   již   v   minulém   díle).   O   co   tedy   jde.   Vláček   je   situace,   kdy   se   bruslaři   seřadí   za   sebe,   přičemž   vedoucí skupiny   se   opře   dlaněmi   o   přední   stranu   stehen   nad   koleny,   druhý   v   pořadí   se   ho   chytí   za   boky   a   tak   to pokračuje.   Výhodou   vláčku   je,   že   hmotnost   bruslařů   se   sčítá,   tím,   že   jsou   ale   předkloněni   a   kryti   jeden   za druhým,   je   jejich   aerodynamický   odpor   jako   celku   menší,   než   by   byl,   pokud   by   jel   každý   samostatně,   zároveň   je bruslař    při    sjezdu    stabilnější    a    může    mírně    odlehčit    některým    partiím.    Dojezd    vláčku    je    delší,    než    dojezd jednotlivce   díky   vyšší   kinetické   energii.   Problémem   je,   že   jakmile   jste   jednou   ve   vláčku,   pak   není   jak   to   zastavit. Brzdit   nemáte   jak   –   z   povahy   věci   nejde   brzdit   špalkem,   téčkem,   nebo   pluhem   –   nemůžete   objet   překážku, pokud   si   nevěříte,   že   jí   ustojíte   a   nemůžete   z   vláčku   vystoupit,   abyste   si   vytřepali   z   nohou   brnění   způsobené drsným   povrchem   nebo   křeč.   Pokud   vás   nohy   brní   dlouho,   pak   už   je   necítíte   a   doufáte,   že   jsou   tam,   kde   jste   je nechali   naposledy.   Pokud   pak   dojde   k   tomu,   že   má   někdo   potíže,   máte   je   v   zásadě   všichni   a   pokud   někdo spadne,    spadnou    obvykle    všichni    za    ním    (korektně    přiznám,    že    k    tomu    za    celý    Finline    2016    nedošlo). Nejbezpečnější   místo   ve   vláčku   je   na   konci,   jelikož   se   můžete   odpojit,   nějaká   dohoda   gesty   a   následné   odpojení jsou   možné,   jste-li   předposlední,   pokud   jste   ale   druhý   za   vedoucím   skupiny,   pak   už   můžete   jen   doufat.   Vláček   se pak   mnohdy   tvoří   spontánně,   aniž   by   účastníci   věděli,   jak   prudký   a   dlouhý   bude   kopec,   zda   nebude   někde   ostrá zatáčka   nebo   jak   bude   vypadat   povrch   za   dalších   100   metrů.   Takto   ostatně   vznikl   na   Finline   rychlostní   rekord, kdy,   jak   mi   to   líčili   účastníci,   prostě   utvořili   vláček   a   když   se   to   rozjelo,   pak   s   tím   už   nešlo   nic   dělat.   Výsledkem byla   rychlost   přes   70kmh,   to   vše   na   silnici   a   v   protisměru.   Štěstí   bylo,   že   tenhle   vláček   tehdy   tvořili   zkušení   borci –   poznáte   je   podle   černých   triček,   na   nichž   je   bílým   písmem   napsána   rychlost,   kterou   tehdy   jeli.   Dopoledne onoho   pondělí,   kdy   jsme   utvořili   vláček   na   hodně   hrbolatém   povrchu   ,   následně   přejížděli   díry   v   asfaltu   a   to   vše v   rychlosti   kolem   40   kmh,   za   provozu   (jakkoliv   projela   za   dobu   vláčku   asi   3   auta),   jsem   se   rozhodl,   že   vláčku   se budu   účastnit   jako   poslední   člen,   nebo   vůbec   (ta   možnost   tady   vždycky   je,   skupina   počká   a   nebudete   sami,   kdo to bude takto řešit).
Každopádně   po   chvíli   již   následovala   pohodová jízda    mezi    lesy    přerušená    jen    mírným    deštěm, před   nímž   se   část   účastníků   rozhodla   schovat   v autobuse     a     absolvovat     poslední     etapu     před obědovou     pauzou     raději     v     suchu.     Já     této možnosti   nevyužil,   takže   když   jsme   dojeli   k   místu polední    přestávky,    byl    jsem    docela    promoklý. Samozřejmě   že   posledních   asi   500   metrů   už   ale svítilo   slunce.   Zatímco   Ari   chystal   provizorní   oběd z   párků   ohřátých   na   celofánovém   grilu,   vydal   se Panu     vyzkoušet     nedalekou     řeku.     Tady     nešlo zůstat   stranou   a   tudíž   jsem   se   vydal   vyzkoušet teplotu    laponské    vody    i    já.    Nebylo    to    špatné, říčka   vytékala   z   jezera   a   tudíž   mohla   mít   něco kole    patnácti    stupňů.    Vlézt    do    toho    šlo    a    pár minut     si     ve     vodě     posedět     taky.     Svalům     to kupodivu   nevadilo,   spíše   naopak.   Vzpomněl   jsem si   na   to,   jak   před   nějakou   dobou   bylo   moderní referovat    o    ledových    lázních    fotbalistů    Viktorie Plzeň,   asi   to   tedy   nebyl   hloupý   nápad.   Po   obědě se   jelo   dále   laponskou   přírodou.   Silnice   byla   sice vlhká,    ale    slunce    svítilo    a    tak    jsem    celkem    v pohodě     dorazili     do     obce     Levi     s     celkovým nájezdem   ten   den   v   délce   55   kilometrů.   Večer byla    na    programu    sauna,    hra    Mölky    (háže    se kusem   dřeva   na   jiné   kusy   dřeva,   která   mají   na sobě     čísla)     a     jelikož     55     kilometrů     není     pro průměrného    účastníka    této    akce    nic,    většina zvolila     ještě     večerní     aktivitu     buď     v     podobě výstupu   na   nedaleký   kopec   s   rozhlednou   (např. já)   s   výhledem   na   půlnoční   slunce,   nebo   bruslení po    okolí    za    svitu    půlnočního    slunce.    Půlnoční sluce    se    ale    skloňovalo    ve    všech    jazycích,    ve všech   pádech,   rodech   atd.   takže   dělat   něco   tento večer venku byla povinnost.
Foto: Jouni Mäkelä
Ráno   se   jelo   dále.   Výhled   nebyl   špatný,   čekalo   nás   60   kilometrů   do   obce   Ylläs   a   cesta   ubíhala   v   podstatě   sama.   Tou dobou   jsem   již   přešel   do   rychlejší   skupiny,   která   byla   v   zásadě   výlučně   mužskou   záležitostí   a   většinou   jsme   byli   čtyři, takže   se   jednalo   i   o   záležitost   komorní,   jakkoliv   ne   nudnou.   Skupinu   vedl   skromný   a   přátelský   Jouni,   který   chtěl, abychom   měli   z   výletu   co   nejvíce   a   tak   pokud   mu   přišlo   něco   zajímavého,   ukazoval   na   všechny   strany   a   podával doprovodný   výklad,   stálými   členy   byli   i   anglický   gentleman   Alan,   který   nikdy   nezkazil   zábavu   a   i   ve   věku   blížícím   se osmdesátce   podával   výkony   za   které   by   se   nemusel   stydět   ve   třiceti,   mírně   excentrický   Hubert   ze   země   helvétského kříže,   zapřísáhlý   odpůrce   vláčků,   přičemž   nás   občas   ve   skupině   doplnil   Petri   J.,   předseda   spolku,   nebo   některé   z děvčat,   což   vždy   dalo   zábavě   ve   skupině   nový   rozměr.   Členem   skupiny   jsem   zůstal   až   do   konce   celé   akce   a   byla   to dobrá   volba.   Cestou   na   Ylläs   jsme   minuli   letiště   s   vystavenou   stíhačkou   švédské   výroby   Saab   35   Draken,   pojedli   na benzínové   pumpě,   absolvovali   zastávku   na   koupání   v   řece,   která   už   nevytékala   z   jezera…,   a   vystoupali   k   hotelu   na kopci   ve   sportovním   rezortu   Ylläs.   Spát   jsem   šel   ten   večer   brzo,   měl   jsem   toho   dost   a   potřeboval   jsem   nabrat   síly   na další den, někteří však ten večer zdolávali nedaleký vrchol.
Foto: Leonid Kleiner
Následujícího   dne   ráno   jsem   se   vydal   do   autobusu   pomalu,   byl   čas,   jednak   jsem   kopec   sjíždět   nechtěl   a   za druhé   následovalo   stoupání   a   hned   poté   nejdelší   sjezd   celé   akce,   takže   jsem   se   rozhodl   přidat   se   ke skupině   až   za   druhým   sjezdem   v   obci   Peltotieva.   Většina   to   viděla   stejně   a   tak   jsem   s   ostatními   postával na   parkovišti   zdejšího   nákupního   centra,   již   s   bruslemi   na   nohou   a   očekával   jen   počty   zraněných.   Tento účet   však   zůstal   na   nule   a   tak   jsme   mohli   vyrazit.   Cesta   do   obce   Lappea   měla   ten   den   asi   81   kilometrů. Cesta   autobusem   nakonec   vzdálenost,   kterou   jsem   musel   ujet   já,   zkrátila   na   nějakých   70   kilometrů. Příjemnou   cestou   mezi   lesy,   jezery   a   řekami   jsme,   s   malou   zastávkou   ve   Švédské   příhraniční   obci,   dorazili do   kempu   v   obci   Lappea.   Ubytováni   jsme   byli   v   budově   nedaleko   řeky   Torne   älv,   na   jejímž   druhém   břehu už   bylo   Švédsko.   Zbývaly   poslední   dva   dny   na   bruslích,   i   tak   to   ale   bylo   více   než   100   kilometrů   zpět   do Rovaniemi, kde jsme se před skoro týdnem všichni sešli.    
Finline Webpage Finline Webpage
Kam dále?
Nejlepší sjezdy 2016 Nejlepší sjezdy 2016 FL 2016 video FL 2016 video Finline 2016 - 1. díl Finline 2016 - 1. díl Panuworld slideshow Panuworld slideshow F i n l i n e