©
Ziju-inlajny.cz
 2017
Finline Webpage Finline Webpage
Kam dále?
Nejlepší sjezdy 2016 Nejlepší sjezdy 2016 FL 2016 video FL 2016 video Finline 2016 - 1. díl Finline 2016 - 1. díl Panuworld slideshow Panuworld slideshow F i n l i n e
Část třetí: Jedno jak, ale my tam dojedeme
Čtvrteční   ráno   na   břehu   řeky   Torne   älv   na   finsko-švédské   hranici.   Musím   říci,   že   toho   rána   se   mi   z postele   vůbec   nechtělo,   možná   jsem   neměl   hrát   s   ostatními   včerejšího   večera   na   trávníku   frisbee, no    ale    už    se    stalo.    Snídaně,    k    ní    dvě    kávy    a    mohl    jsem    vyrazit    za    dobrodružstvím.    Sluníčko každopádně    lákalo    k    aktivitám    venku,    protože    na    rozdíl    od    našich    domácích    podmínek    to znamenalo,    že    v    Laponsku    bude    sice    příjemně    teplo,    ale    nebude    vedro.    Moje    skupina    se    pod vedením   Jouniho   vydala   na   cestu,   na   níž   nás   doprovázela   ještě   nějakou   dobu   krásná   hraniční   řeka Torne älv.
Ranní   ztuhlost   jsem   nakonec   rozchodil,   či   spíše   rozbruslil,   a   tak   jsem   si   mohl   užívat   krásy   laponské   přírody.   Nálada   byla   dobrá, povrch   až   na   výjimky   hladký,   co   více   jsme   si   mohli   přát.   Na   druhé   zastávce   po   asi   dvaceti   kilometrech   jsem   ale   na   mobilu zaznamenal,   že   mi   volali   z   práce.   Pauza   se   mi   docela   hodila,   takže   jsem   oznámil   skupině,   že   jednu   etapu   pojedu   busem   a   v mezičase   jsem   si   hovor   vyřídil.   Nebyl   jsem   sám,   kdo   se   vezl,   odpočinek   vyhledali   asi   ještě   další   4   účastníci.   Zajímavé   bylo   sledovat metodu   výběru   místa   pro   další   zastávku.   Ari   prostě   odměřil   na   tachometru   vzdálenost,   která   mu   přišla   jako   dostatečná,   a   začal hledat   místo   pro   zaparkování   busu.   Tentokrát   to   vyšlo   na   polní   či   lesní   cestu.   Vyšel   jsem   před   autobus   a   vyhlížel   první   bruslaře. Kupodivu   to   netrvalo   dlouho,   první   se   objevili   asi   za   15   minut.   Přidal   jsem   se   tedy   ke   své   skupině   a   v   pohodě   pokračoval   na   osmi kolečkách   do   městečka   Pello,   kde   už   nás   čekal   oběd.   Pravda,   před   obědem   se   spousta   z   nás   šla   osvěžit   do   nedaleké   řeky   Torne   älv, kterou   jsme   měli   v   Pello   definitivně   opustit   a   v   níž   šlo   nedaleko   břehu   plavat   s   přírodním   protiproudem   a   zadarmo.   Řeka   měla standartní   teplotu   někde   pod   dvaceti   stupni.   Po   obědě   jsem   se   rozhodl,   že   budu   v   klidu   trávit,   takže   zatímco   většina   účastníků nazouvala   brusle,   já   si   hověl   v   autobuse.   Ari   měl   troch   na   spěch   –   musel   před   odjezdem   z   města   ještě   nakoupit   Colu   v   plechovkách, banány   a   nabrat   vodu   do   kanystru   -   vše   vyřešil   v   nedalekém   supermarketu.   Já   si   zatím   přesedl   na   průvodcovskou   sedačku   v   busu, dal   jsem   nohy   na   palubní   desku   a   sledoval   laponskou   krajinu   míhající   se   za   okny,   po   chvíli   jsme   předjeli   jednu   skupinu,   pak   druhou a   po   předjetí   té   nejrychlejší   jsme   začali   hledat   místo   pro   zaparkování   busu   –   tentokrát   se   nabízelo   parkoviště   u   cesty.   Nazul   jsem   si pomalu   brusle   a   čekal   před   autobusem   na   svou   skupinu.   Ta   dorazila   a   tak   jsme   se   vydali   po   silnici   číslo   83   až   k   odbočce   vedoucí   ke kempu   jménem   „Loma-Vietonen   Oy“,   který   se   nacházel   na   břehu   jezera.   Večer   byl   vyplněn   saunováním,   koupáním   v   místním jezeře   a   francouzským   večerem,   který   připravili   jako   překvapení   naši   francouzští   přátelé,   kteří   po   celou   dobu   v   lednici   autobusu schovávali Camembert, několik lahví vína a v kufru jednoho z nich paruky v barvě francouzské trikolóry, bylo 14.7.2016, čtvrtek.
Druhý   den   se   od   nás   odpojili   dva   účastníci,   kteří   museli   být   v   sobotu   již   doma,   a   tak   spěchali   už   v   pátek   na   letadlo. Zbývající   členové   nastoupili   do   autobusu   a   nechali   se   přiblížit   přes   lesní   cestu   k   silnici,   což   byly   asi   dva   kilometry.   Zpět jsme   pokračovali   tou   samou   cestou   až   na   silnici   83   a   po   ní   dále   do   Rovaniemi,   cestou   jsme   se   ještě   zastavili   na   oběd   v obci   Sinettä,   přičemž   Panu,   já   a   Hubert   jsme   v   mezičase   ještě   nepohrdli   možností   vykoupat   se   v   nedaleké   řece Ounasjoki.   Několik   kilometrů   před   Rovaniemi   jsme   se   všichni   navlékli   do   fosforově   zelených   triček   a   společně   dojeli jako   jedna   skupina   na   náměstí   do   Rovaniemi.   Tady   následovalo   skupinové   foto   za   přihlížení   zvědavých   místních   i turistů   a   pak   už   nás   čekal   jen   krátký   přejezd   do   hotelu.   Slavnostní   večeři   předcházela   sauna.   Po   večeři   následovalo poděkování    organizátorům    a    vedoucím    jednotlivých    skupin,    kteří    obdrželi    drobné    dary    a    velký    aplaus.    Večer pokračoval   na   nedaleké   diskotéce.   Ráno   se   skupina   sešla   na   snídani   a   pak   už   došlo   k   nevyhnutelnému   rozdělení   nemnoho   z   nás,   kteří   jsme   přijeli   autobusem,   se   autobusem   rovněž   vracelo,   většina   však   zvolila   návrat   letadlem.   Cesta v   autobuse   probíhala   příjemně,   zabral   jsem   si   průvodcovskou   sedačkou,   střídavě   konverzoval   s   Arim   a   s   Leonidem, který   seděl   za   námi.   Vychutnával   jsem   si   poslední   dojmy   z   finské   krajiny   a   tlačil   do   sebe   jednu   plechovku   ginu   s tonikem   za   druhou   –   ne   že   by   mi   to   tak   chutnalo,   ale   bylo   to   v   zásadě   jediné   pití,   které   nám   zbylo.   Cestou   jsem   si zavolal   do   hotelu,   aby   mi   drželi   pokoj,   do   Helsinek   jsme   totiž   přijeli   po   jedné   v   noci.   Všichni   jsme   se   vrhli   na   úklid erárního   autobusu,   což   byla   v   osmi   lidech   otázka   dvaceti   minut.   Do   hotelu   jsem   se   dostal   před   druhou   hodinou   v   noci. Zařídil   jsem   si   pozdní   odhlášení,   a   tak   jsem   hotel   opouštěl   v   poledne   –   musím   říci,   že   když   mi   zvonil   budík   kolem   10:30 dopoledne,   málem   jsem   nevstal.   Něco   sice   vykonal   gin   s   tonikem,   ale   musím   říci,   že   jsem   po   žádné   dovolené   nebyl   tak unavený   jako   po   této   –   sedm   dní   na   bruslích,   celkem   v   mém   případě   asi   400   kilometrů   v   překvapivě   zvlněné   krajině,   to byl výkon, který jsem dospával ještě několik dní.
Finline   stál   každopádně   za   to,   krásná   severská   příroda,   skvělá   parta   v   níž   kromě   srandy   člověk   rovněž získal   spoustu   tipů,   kde   se   v   zahraničí   dá   bruslit   a   kde   se   co   koná,   netradičně   strávená   dovolená,   prostě skvělý   zážitek.   Právě   teď   už   finišují   přípravy   na   Finline   2017,   tentokrát   se   jede   jižní   pobřeží   Finska,   pokud jste mezi účastníky i Vy, přeji Vám příjemný zážitek a pozdravujte na severu.
Finline 2016 - 2. díl Finline 2016 - 2. díl
Všechny fotografie: autor
Jirka