Mittelland Skate: Dál na východ podél řeky Aare
Městečko   Ins   ležící   na   kopci   ozařovaly   první   paprsky   slunce.   To   bylo   trochu   matoucí,   protože   v   rovině   ležela mlha.   Byla   neděle   ráno,   všude   bylo   pusto   a   prázdno.   V   chladném   ránu   se   ozývalo   jen   šumění   koleček   bruslí   a ťukání hůlek o asfalt.
Z Ins do Bielu (34 km) Sjezd   z   kopece   dolů   do   roviny   nebyl   zrovna   snadnou   záležitostí,   ale   kupodivu   jsem   ho   přežil.   Pak   už   jsem   se   vydal   podél trati   do   mlhy.   Hned   na   prvním   přejezdu   jsem   nechal   přejet   vlak   a   potom   už   se   cesta   ubírala   poklidně   dál   mezi   poli.   V husté   mlze   však   nebyla   orientace   nikterak   snadná,   navíc   nebylo   vidět,   zda   je   na   blízku   vesnice,   nebo   ne. To   pro   mne   bylo docela   podtstané,   protože   jsem   ráno   nějak   nestihl   posnídat   s   tím,   že   si   něco   koupím   po   cestě.   V   neděli   ráno   to   ale   byl opravdu   problém.   Žízeň   mne   tedy   nakonec   donutila   uhnout   z   trasy   do   obce   Siselen,   kde   jsem   se   pokusil   najít   nějakou restauraci.   Napřed   jsem   vzal   za   vděk   jablky,   které   někdo   dal   před   stodolu   společně   s   váhou   a   cenovkami,   ať   se   každý obslouží,   jak   chce   a   peníze   ať   hodí   do   kasičky,   nakonec   jsem   ale   restauraci   našel   a   protože   mlha   se   začala   zvedat,   posadil jsem   se   na   terasu,   což   bylo   s   bruslema   přece   jen   pohodlnější.   Na   trasu   Mitteland   Skate   jsem   se   napojil   kousek   za   vesnicí. Cesta   vedla   dál   po   místní   komunikaci,   ale   po   asi   dvou   kilometrech   uhnula   zase   na   polní   cestu.   Ta   se   všemožně   klikatila, takže   i   když   to   do   Biel   nebylo   daleko,   nikterak   jsem   se   mu   nepřibližoval.   Když   už   to   vypadalo,   že   přece   jen   nabírám správný   směr,   bylo   třeba   překonat   nevysoký   hřeben,   který   dal   ale   bruslaři   rozhodně   zabrat.   Na   vrcholu   jsem   si   sedl   do překvapivě   otevřené   cukrárny,   dal   si   kafe   a   pak   už   jsem   (pravda   trochu   krkolomně),   sjížděl   do   města   Biel.   Biel   je opravdu   hezké   město   na   břehu   jezera   Bielersee,   s   množstvím   kaváren   a   hezkým   parkem.   Lepší   místo   pro   nedělní odpoledne jsem si mohl představit jen těžko.
Z Bielu do Solothurnu (36 km) To   pondělní   ráno   jsem   se   nějak   nemohl   přinutit   k   tomu,   abych   zabral.   Poté,   co   jsem   projel   podchodem   pod   vlakovými kolejemi   a   taky   přes   nádražní   halu   (k   nemalému   překvapení   místních),   jsem   se   začal   proplétat   ulicemi   Bielu.   Po   chvíli jsem   toho   ale   nechal   a   dal   jsem   si   na   zahrádce   jedné   kavárny   jednu   ranní   kávu   s   mlékem   s   tím,   že   potom   se   snad probudím.   To   se   kupodivu   povedlo   a   tak   jsem   mohl   pokračovat   v   cestě.   Zatímco   ve   městě   nebylo   už   po   mlze   ani památky,   jakmile   jsem   z   Bielu   vyjel,   ocitl   jsem   se   opět   v   bílé   tmě.   Naštěstí   se   mlha   začala   brzy   zvedat,   nutno   říct,   že právě   včas.   Po   přejezdu   jednoho   ramene   řeky Aare   po   mostku,   za   který   by   jeho   architekt   zasloužil   od   každého   bruslaře inzultaci,   jsem   se   ocitl   v   obci   Büren.   Krásný   zastřešený   dřevěný   most   a   nedaleká   lavička   přímo   vyzývaly   k   odpočinku a   tak   jsem   na   všechny   strasti   při   přejezdu   mostku   rychle   zapoměl.   Po   pořízení   nezbytných   fotografií   a   krátkém občerstvení   jsem   však   musel   pokračovat   dále.   Stezka   vedla   podél   řeky   a   nabízela   krásné   výhledy   na   švýcarské   Alpy. Nedaleko   obce   Grenchen   jsem   se   sice   na   chvíli   ztratil,   ale   zase   jsem   se   našel,   takže   jsem   asi   půl   hodiky   po   této   nemilé události   seděl   na   zahrádce   rychlého   občerstvení   a   ládoval   do   sebe   pizzu.   Následovat   už   měl   jen   přejezd   do   Solothurnu, v   podstatě   rovnou   za   nosem   podél   trati.   Stezka   tady   ale   nebyla   nic   moc,   nabízela   sice   stále   krásné   výhledy,   ale   taky dost   mizerný   asfalt.   Byl   to   spíše   boj,   než   bruslení,   ale   nakonec   jsem   šťastně   dorazil   do   cíle   této   etapy.   Solothurn   je opravdu   krásné   historické   město,   které   stojí   za   návštěvu   a   je   také   turisty   hojně   navštěvováno.   Kromě   prohlídky   města jsem   se   ale   snažil   také   najít   lékárnu,   protože   se   mi   začal   na   levém   kotníku   dělat   pěkný   otlak.   Lékárnu   jsem   našel   a doufal jsem, že mnou zvolené řešení zabere. Ukázat se mělo následující den.
Ze Solothurnu do Oltenu (44 km) Řešení   spočívající   v   tabletě   Ibalginu   na   noc   a   pořádném   vypolstrování   kotníku   ráno   se   zdálo   býti   životaschopné.   Kolem osmé   hodiny   ranní   jsem   tedy   opustil   historický   Solothurn   a   vydal   se   opět   na   cestu   podél   mě   dobře   známé   řeky   Aare. Ten   den   vypadalo   počasí   opravdu   všelijak   a   tak   jsem   se   začínal   smiřovat   s   tím,   že   dnes   budu   muset   přezout   kolečka. Cesta   probíhala   jinak   bez   větších   problémů,   dokud   jsem   nepřejel   řeku   Aare.   Asfalt   tady   najednou   končil   a   pokračoval uježděný   štěrk.   Opravdu   nevím,   jak   k   tomu   došlo   a   kde   udělali   soudruzi   ze   Spříseženstva   chybu,   ale   krokem   a   za velkého   nadávání   jsem   inkriminovaný   úsek   dlouhý   asi   600   metrů   přejel.   Následovalo   stoupání   po   místní   komunikaci   a pak   už   stezka   vedla   mezi   poli   s   krásným   výhledem   na   Alpy.   V   jednu   chvíli   už   začalo   lehce   pršet,   ale   naštěstí   z   toho nakonec   nic   nebylo.   Ten   den   mi   ale   nebylo   přáno.   Stezka   byla   místy   doslova   mizerná,   kousek   před   Oltenem   měla dokonce   takovou   kvalitu,   že   jsem   si   říkal,   že   na   tohle   bych   ani   cyklistu   nevyhnal.   Posledních   pár   kilometrů   jsem   opravdu   trpěl.   Díky   otlaku   na   kotníku   jsem   cítil   doslova   každý   kamínek   (a   že   jich   bylo),   takže   jsem   byl   rád,   že   jsem dojel do cíle a mohl brusle sundat. Nezbylo než doufat, že další den to bude lepší.
Čtěte také: Mittelland Skate: Zemí tří jezer http://www.ziju-inlajny.cz/zahranici/zemi-tri-jezer/
© Ziju-inlajny.cz 2016