Mittelland Skate: Ke břehům Bodamského jezera
Den   volna   mi   opravdu   prospěl.   Jednak   jsem   si   odpočinul,   jednak   jsem   měl   čas   si   uvědomit,   co   dělám   špatně   se svým   kotníkem.   Odpověď   byla   jednoduchá   –   neoprenové   „footies“   jsou   patrně   výborné   na   extrémní   krátkodobou zátěž,   ale   na   každodenní   používání   určeny   zřejmě   nejsou,   noha   se   v   nich   více   zahřívá   a   je   náchylnější   k   tvorbě otlaků.    Návleky    tedy    putovaly    do    batohu    a    já    se    mohl    vydat    na    místo,    kde    jsem    před    dvěma    dny    končil. Pochopitelně, že byla mlha, bez té by to nešlo.     Z Klotenu do Turbenthalu (36 km) Bylo   příjemné,   být   zase   na   cestě.   Sice   jsem   toho   pro   mlhu   moc   neviděl,   otázka   byla,   kolik   toho   bylo   na   místě   k   vidění, kdyby   mlha   nebyla.   Ulice   předměstí   Curychu   nějakou   extra   podívanou   nenabízely,   zato   nabízely   otevřené   kavárny,   takže jsem   asi   po   hodince   jízdy   (či   spíše   přeskakování   z   patníku   na   silnici   a   zpátky   na   patník)   zasedl   do   kavárny   u   benzínové pumpy.   I   když   jsem   chtěl   sedět   venku,   musel   jsem   si   jít   (no   teda   jet)   objednat   dovnitř,   ale   i   tento   manévr   jsem   nakonec zvládnul.   Když   jsem   se   vydal   zase   na   cestu,   narazil   jsem   na   chlápka,   který   na   mne   zíral,   že   jsem   chvíli   zapochyboval,   jestli jsem   si   nepolil   dres.   Právě   můj   dres   ho   upoutal   a   tak   se   mi   na   můj   zdvořilý   pozdrav   „Guten   Tag“   dostalo   neméně   zdvořilé a   o   mnoho   hezčí   odpovědi   „Dobrý   den“.   Dali   jsme   se   do   řeči   a   tak   jsem   zjistil,   že   pán   už   žije   v   Curychu   asi   25   let,   v češtině   už   mu   občas   chybělo   slovíčko,   ale   i   tak   to   byl   příjemný   rozhovor.   Po   chvíli   jsem   se   ale   musel   vydat   dále,   nedaleko totiž   bylo   Greifensee,   ke   kterému   jsem   se   už   vysloveně   těšil,   před   třemi   lety   jsem   ho   totiž   na   bruslích   celé   objel   –   to   zase není   takový   problém,   trasa   má   něco   přes   20   kilometrů.   Zatímco   před   třemi   lety   bylo   ale   krásné   počasí   a   výhled   na vrcholky   Alp,   toho   dne   byla   ještě   mlha.   Prosvištěl   jsem   tedy   pro   březích   jezera   do   městečka   Uster,   kde   byl   čas   na   oběd. Musím   se   přiznat,   že   jsem   trochu   podcenil   fakt,   že   to   ten   jde   docela   dobře,   takže   mne   velmi   překvapilo,   že   za   Usterem   je neuvěřitelný   kopec,   pak   sjezd   do   Pfäffikonu,   následovaný   zase   solidním   stoupáním.   Nad   Pfäffikonem   jsem   toho   měl   plné zuby, naštěstí následoval příjemný sjezd údolím řeky Töss až do Thurbenthalu.
Z Turbenthalu do Frauenfeldu (35km) Ráno   jsem   pokračoval   dále   podél   říčky Töss.   Musím   říci,   že   jsem   byl   rád,   že   jedu   směrem   do Winterthuru   a   ne   obráceně. Pozvolné   klesání   dělalo   z   bruslení   odpočinkovou   záležitost,   teda   až   na   drobné   stoupání   před   Winterthurem.   Na   okraji města   jsem   zase   klasicky   ztratil   stopu,   ale   to   mi   ani   tak   nevadilo.   Dorazil   jsem   do   centra,   dal   si   kávu   a   namířil   si   to   na východ.   Po   chvilce   jsem   trasu   zase   našel.   Cesta   příjemně   ubíhala   mírně   zvlněnou   krajinou   mezi   malými   vesničkami   do Frauenfeldu. Prostě idylka.
Z Frauenfeldu do Romanshornu (52km) Poslední   etapy   mají   zvláštní   nádech,   na   jedné   straně   si   člověk   přeje   být   už   konečně   v   cíli,   na   druhé   straně   si   poslední kousek   neuvěřitelně   užívá.   Hlavou   mu   jdou   zážitky   uplynulých   dní   a   cítí   se   jako   ryba   ve   vodě.   Tělo   je   navyklé   na vyžadovaný   pohyb,   mysl   již   zná   záludnosti   trasy   a   jejího   značení.   Mezi   poli   ve   světle   slábnoucího   slunce   babího   léta jsem   se   posunoval   dále   a   dále   ke   břehům   Bodamského   jezera.   Žádný   větší   kopec,   žádný   špatný   asfalt,   prostě   pohoda, teda   až   do   Bischofszellu.   Tohle   krásné   městečko   na   vrcholku   kopce   ční   nad   údolím   říčky   Sitter.   Odtud   je   to   do Romanshornu   jen   15   kilometrů-   ale   jakých.   Hned   z   Bischofszellu   si   to   namíříte   do   pěkného   kopce,   z   nějž   se   vám   sice naskytne   nádherný   výhled   do   okolí,   jenže   záhy   nebudete   mít   na   koukání   po   okolí   čas,   protože   cesta   vede   po   místní silnici   s   povrchem   jako   struhadlo.   No   a   pak   přijde   sjezd,   kde   ucítíte   doslova,   jak   vám   mizí   špalek   pod   nohou.   Příjezd   do Romanshornu   je   pak   taková   malá   překážková   dráha,   ale   nakonec   jsem   zvládnul   i   tyto   poslední   nástrahy   a   zakotvil kousek   od   nádraží   v   přístavišti.   Sedl   jsem   si   na   lavičku   a   po   chvilce   jsem   se   nechal   vyfotit   kolemjdoucími.   Slunce zapadalo,   Mittelland   Skate   byl   pokořen,   poslední   etapa   byla   zdolána.   To   ale   nebyl   konec   mojí   cesty.   V   Romanshornu   se totiž   Mittelland   Skate   setkává   s   Rhein   Skate   (trasa   č.   1).   Na   jednu   stranu   se   po   ní   dá   dojet   do   Konstanze   a   přesně   to   jsem měl následující den v plánu. Čekal mne poslední den ve Švýcarsku, bylo třeba bilancovat. Ale o tom zase někdy jindy.
Čtěte také: Mittelland Skate: Zemí tří jezer http://www.ziju-inlajny.cz/zahranici/zemi-tri-jezer/ Mittelland Skate: Na východ podél řeky Aare: http://www.ziju-inlajny.cz/zahranici/dal-podel-reky-aare/ Mittelland Skate: V okolí Curychu http://www.ziju-inlajny.cz/zahranici/v-okoli-curychu/
© Ziju-inlajny.cz 2016