Rhein Skate: Přes čáru do Německa
V   minulém   díle   jsme   se   rozloučili   v   Romanshornu   s   cestou   Mittelland   Skate,   která   vede   napříč   Švýcarskem.   Právě v   Romanshornu   se   tato   trasa   setkává   s   jinou   švýcarskou   dálkovou   trasou   a   tou   je,   jak   již   bylo   řečeno   v   minulém díle,   Rhein   Skate,   která   má   číslo   1.   Právě   po   této   trase   jsem   se   rozhodl   pokračovat   do   Konstanze,   kde   jsem plánoval svou cestu zakončit. Poslední den je také vhodný k bilancování za putováním po Šýcarsku. Z Romanshornu do Konstanze (22 km) Vše   nasvědčovalo   tomu,   že   ten   den   bude   pršet.   Pršelo   už   v   noci.   Při   pohledu   na   mokrou   stezku   jsem   tedy   poprvé   přezul na    kolečka    vhodná    pro    mokrý    povrch    a    v    pohodovém    tempu    vyrazil    podél    Bodamského    jezera.    Stezka    ve    větru vysychala,   když   jsem   dorazil   ke   stezce,   už   dobrou   hodinu   nepršelo.   Než   jsem   opustil   Romanshorn,   bylo   skoro   sucho. Přezutí   na   mokrá   kolečka   pak   ukázalo,   že   pro   dlouhé   cesty   s   batohem   na   zádech   je   patrně   nejvhodnější   zvolit   měkká kolečka,   pokud   možno   dvouvrstvá.   Dokonce   jsem   se   vážně   zamýšlel   nad   tím,   že   by   bylo   nejvhodnější   jezdit   podobné tripy   na   kolečkách   do   mokra   –   jednak   nemusíte   vozit   druhou   sadu   a   za   druhé   je   jízda   po   mnohdy   horších   površích   méně náročná   pro   nohy.   Výpadek   v   rychlosti   pak   není   nikterak   závratný,   protože   na   pomalu   čtyřicetikilometrové   trase   nic nenaženete, s batohem na zádech se stejně moc rychle jezdit nedá.
Cesta   ubíhala   podél   trati,   někdy   zase   po   břehu   jezera,   sice   většinou   proti   větru,   ale   zase   nádhernou   krajinou.   Místy   bylo třeba   vyjet   menší   kopec,   několikrát   se   musela   přejíždět   trať,   což   vedlo   ke   zpožděním,   protože   mnohdy   bylo   třeba   pustit vlak.   Mnohdy   to   sice   vypadalo,   že   musí   každou   chvíli   začít   pršet,   ale   déšť   kupodivu   nepřicházel.   Posadil   jsem   se   na lavičku   a   přemýšlel.   Přece   jen   dálkové   trasy   ve   Švýcarsku   nejsou   jednolitá   stavba   s   hladkým   povrchem   a   přínos   Švýcarů je   tady   především   v   tom,   že   trasu   vyznačili   po   cyklostezkách,   asfaltových   a   betonových   polních   cestách   a   postranních uličkách   v   obcích. Vkrádala   se   tedy   otázka,   zda   by   šlo   něco   podobného   udělat   i   u   nás   –   odpověď   přišla   poměrně   rychle   a byla   docela   překvapivá   –   s   trochou   snahy   ano.   Otázka   ovšem   zní,   zda   by   se   to   pro   těch   pár   nadšenců   vyplatilo   a   zda   by   i ta   malá   skupina   dobrodruhů   neprořídla   při   pohledu   na   místy   horší   asfalt   v   obcích   a   na   některých   úsecích.   Co   naplat, český   inline-bruslař   je   přece   jen   zvyklý   na   „sklo“   na   sice   kratší   stezce,   ale   pokud   proti   sobě   postavíte   délku   a   povrch, pak    většina    bruslařů    dá    asi    přednost    kompromisu,    jakým    je    třeba    cyklostezka    Hvězdná    vedoucí    z    Olomouce    do Šternberka   v   délce   13   kilometrů   po   výborném   povrchu   (až   na   ten   poslední   kilometr   a   půl   před   Šternberkem).   Jenže   tohle nemusí   být   konec   –   inline   bruslení   se   u   nás   rozmáhá   raketovým   tempem   a   mnohé   regiony   pochopily,   že   bruslaři představují   potenciál   pro   cestovní   ruch,   přičemž   mohou   využívat   stejnou   infrastrukturu   jako   cyklisté.   Cyklostezka Bečva,   o   jejichž   úsecích   jsme   několikrát   informovali,   je   toho   důkazem   a   nejde   o   ojedinělý   projekt.   Je   podle   mne   třeba abychom   byli   trpěliví,   přijde   totiž   podle   mne   doba,   kdy   i   u   nás   bude   možno   se   sklouznout   po   stezce   dlouhé   více   než   100 kilometrů. Doufejme jen, že při její stavbě budou projektanti myslet i na bruslaře…
Bylo   na   čase   se   zvednout   a   pokračovat   v   cestě,   do   Konstanze   to   bylo   už   jen   nějakých   8   kilometrů.   Nedaleko   od   cíle závěrečné   etapy   mého   výletu   jsem   projížděl   přístavištěm   plným   malých   plachetnic   a   nad   tím   vším   se   v   dálce   vznášela vzducholoď.   Stál   jsem   a   pozoroval   majestátný   kolos   tiše   plující   po   obloze.   Byl   to   dobrý   nápad,   vydat   se   na   tuto   cestu   někdy   jsem   ji   proklínal,   ale   zážitek   to   nepochybně   byl.   Pomalu   jsem   se   projížděl   Kreuzlingenem,   což   je   „švýcarská   část Konstanze“   a   zde   končil   i   Rhein   Skate.   Člověk   nemusel   být   ale   génius,   aby   trefil   do   Německa,   stačilo   sledovat   cyklisty po   břehu   jezera.   Na   hranici   jsem   osolovil   mladý   pár,   zda   by   mi   nemohl   udělat   fotku.   Pak   už   jsem   jen   pokračoval   po stezce   do   přístavu   v   Konstanzi,   což   byl   asi   kilometr.   Posadil   jsem   se   tady   na   lavičku,   byl   konec   cesty.   Chvíli   mi   to   ještě nedocházelo,   ale   bylo   to   tak.   Sundal   jsem   brusle,   dal   chrániče   do   batohu   a   na   nádraží   jsem   pokračoval   pěšky.   Už   v   tu chvíli mi bylo jasné, že se do Švýcarska vrátím.
© Ziju-inlajny.cz 2016
Čtěte také: Mittelland Skate: Zemí tří jezer http://www.ziju-inlajny.cz/zahranici/zemi-tri-jezer/  Mittelland Skate: Na východ podél řeky Aare: http://www.ziju-inlajny.cz/zahranici/dal-podel-reky-aare/  Mittelland Skate: V okolí Curychu http://www.ziju-inlajny.cz/zahranici/v-okoli-curychu Mittelland Skate: Ke břehům Bodamského jezera http://www.ziju-inlajny.cz/zahranici/k-bodamskemu-jezeru/