Mittelland Skate: Zemí tří jezer
Vlak   intercity   přijel   do   stanice   Yverdon   –   les   –   Bains.   Už   když   jsme   projížděli   krajinou   nad   Neuchatelským jezerem,   bylo   mi   jasné,   že   přípoj   do   výchozího   (nebo   konečného?)   bodu   trasy   Mittelland   Skate,   obce   Estavayer   le   –   Lac   nejspíše   nestihnu.   Bylo   před   jedenáctou   dopoledne,   ve   vzduchu   sice   visel   podzim,   ale   slunce   příjemně hřálo,   takže   žádný   spěch.   Musel   jsem   se   pousmát   zaběhnutým   stereotypům   o   „švýcarské   přesnosti“.   Vlak   měl patnáct   minut   zpoždění,   nikdo   to   ale   neřešil.   Další   osobák   do   Estavayer   –   le   –   Lac   odjížděl   za   necelou   hodinu. Ten už jsem stihl a ten taky přijel do cíle na čas.
Z Estavayer – le – Lac do Avenches (25km) Trasa   začínala   nedaleko   nádraží,   na   jejím   začátku   jsem   se   přezul   a   kolem   jedné   hodiny   odpolední   vyrazil.   Jak   už   to   bývá, i   tady   jsem   si   musel   zprvu   zvykat   na   značení   stezky,   takže   jsem   se   hned   v   úvodu   několikrát   ztratil.   Tmavě   fialové tabulky   označující   cestu   je   totiž   poměrně   snadné   přehlédnout,   jak   jsem   zjistil,   navíc   pokud   máte   na   výběr   více   cest,   je poměrně    nesnadné    říci    s    určitostí,    na    kterou    z    nich    tabulka    vlastně    odkazuje.    Situaci    někdy    (bohužel    ne    vždy) usnadňovalo    žluté    značení    nastříkané    na    cestě.    Po    několika    minelách    jsem    se    ale    z    městečka    dostal    a    dále    jsem pokračoval   po   polní   cestě.   Ta   byla   částečně   asfaltová   a   částečně   dlážděná   panely.   Panely   k   sobě   ale   přiléhaly   (teď   už)   se švýcarskou   přesností,   takže   spáry   mezi   nimi   byly   cítit   minimálně.   Netrvalo   to   dlouho   a   dostal   jsem   se   do   obce   Sévaz. Tady   byl   problém   menší   sjezd   po   místní   komunikaci   ke   křižovatce.   Zjistil   jsem,   že   s   desetikilovým   batohem,   na kolečkách   110   mm   a   keramických   ložiskách   nejde   zastavit   „přes   špalek“   nikterak   snadno,   ale   povedlo   se.   Na   výjezdu   z obce   jsem   to   pak   raději   ani   nezkoušel.   Sjezd   na   místní   silnici   měl   potenciál   na   víc   než   na   nějakých   30   kilometrů   v hodině,   silný   protivítr   ale   udělal   svoje,   a   tak   jsem   se   do   odbočky   na   polní   cestu   trefil.   Cesta   vedla   dál   podél   vojenského letiště do městečka Payerne.
V   Payerne   jsem   si   poprvé   uvědomil,   že   průjezdy   městečky   nebudou   vždy   snadné.   Na   úzkém   chodníku   se   nešlo   pořádně rozjet,   využíval   jsem   tedy   spíše   ruce   a   jel   soupaž.   Přeskakování   z   chodníku   na   silnici   a   zase   zpět   se   taky   nezapsalo   mezi zážitky,   na   které   bych   musel   nutně   vzpomínat.   Z   Payerne   pak   vedla   stezka   dál   polní   cestou.   Občas   jelo   v   protisměru nějaké   auto,   ale   řidiči   byli   velmi   ohleduplní   a   míjeli   jsme   se   krokem.   Opravdová   lahůdka   pak   přišla   kousek   před Avenches.   Tady   byla   cesta   do   kopce   vyasfaltovaná   jen   pro   kola   aut,   takže   stoupání   byla   opravdová   lahůdka   a   případný sjezd   (pokud   bych   jel   z   opačné   strany)   jsem   si   raději   nepředstavoval.   Do   Avenches   to   pak   byla   už   jen   chvilka.   Pro   první den stačilo.
Z Avenches do Ins (27km) Sobotní   ráno   se   opravdu   vydařilo.   Slunce   pozvolna   zahřívalo   studený   podzimní   vzduch,   bylo   na   čase   vyrazit.   Cesta   vedla okrajovými   čtvrtěmi   městečka,   za   chvilku   jsem   už   ale   byl   zase   ve   volné   krajině.   Výjezd   z Avenches   vedl   po   silnici,   brzy však   stezka   uhnula   opět   na   polní   cestu. Tady   jsem   poznal,   že   ne   vždy   bude   povrch   hladký   -   asi   300   metrů   byl   dost   hrubý   - a   že   to   zkrátka   bude   někdy   více   boj,   než   bruslení   (a   to   mělo   být   hůř).   Po   překonání   tohoto   úseku   už   ale   zase   běželo   vše hladce   (teda   až   na   jeden   podjezd   pod   silnicí,   ty   byly   taky   mnohdy   výživné)   a   cesta   příjemně   ubíhala   až   do   městečka Murten,    které    leží    na    břehu    jezera    Lac    de    Murat.    Tady    si    zkrátka    nešlo    nesednout    v    přístavu    jachet    a    chvíli    si neodpočinout.
Jenomže   má   cesta   měla   ten   den   končit   až   v   Neuchatelu   a   tak   jsem   se   po   chvíli   musel   vydat   opět   o   kus   dál.   Pod   modrou oblohou   za   krásného   podzimního   dne   ubíhala   cesta   poměrně   rychle.   Opravdovou   lahůdkou   (tady   už   skutečně)   byl   dvojí přejezd   kanálu   Broye.   Na   mostech   se   člověk   prostě   musel   zastavit   a   pořídit   si   pár   fotek,   ten   výhled   stál   prostě   za   to.   Po druhém přejezdu kanálu byla už cesta do městečka Ins pouze otázkou pár desítek minut.
Ins – Neuchatel (17km)  Po   krátké   pauze,   kterou   jsem   vyplnil   obědem,   jsem   se   vydal   do   Neuchatelu.   Stezka   tady   vedla   nejen   po   polních   cestách, ale   také   uličkami   obcí   po   trase.   Místy   to   byla   trochu   překážková   dráha   a   od   bruslařů   vyžadovala   určitou   zkušenost,   ale nešlo   o   nic   extra   náročného.   Výhled   na   panorama   hor   a   na   nich   umístěné   vinice   v   okolí   Neuchatelu   a   rovněž   město samotné   nabízeli   dostatečné   odškodnění   za   eventuální   útrapy   na   cestě.   Po   krátké   procházce   městem   jsem   se   vrátil vlakem do městečka Ins, kde se stezka rozdvojovala. Měl jsem toho tak akorát, ale vysloveně jsem se těšil na další den.
© Ziju-inlajny.cz 2016